21.08.2006
AMS 2006 aneb jak jsem hlídal kontroly

     Minulý týden jsme pořádali AMS2006 - megaakce významem i co se pořádání týká. Všechno začalo samozřejmě mnoho měsíců dopředu běháním, jednak Kemo a spol. běhal po úřadech, mapaři naopak "běhali" po lesích Plešivce, Herľan a Sorošky, aby všecko klaplo. A podařilo se. Stále je tu co zlepšovat, navzdory tomu nás žádný vážný zádrhel nepotkal a drobné problémy dokázali řídící jednotlivých úseků se svými týmy vždy zdárně vyřešit.

     Já dělal roznašeče a hlídače kontrol, takže shromaždiště jsem si moc neužil, zato v lese jsem se bavil při sledování závodících akademiků. Na Plešivecké planině, dějišti klasiky, mě toho moc překvapit nemohlo, jednak část mapy nese moje jméno, jednak závrty mi nepřijdou nějak zvlášť složité, což v kombinaci s bílým lesem představovalo poměrně jednoduchý a rychlý les.
      Zato middle a svah nad Herľanmi byla orientační lahůdka! Velmi členitý svah nahoře přecházející v Rankovské skály neměl chybu a skutečně prověřil závodníky dokonale. Strážení kontrol se oproti liduprázdné planině vzhledem k blízké cikánské vesnici Rankovce jevilo jako opodstatněné, já měl možnost sledovat výkony kategorie Muži. Jejich pátá kontrola dala některým dost zabrat, obzvláště jednomu.
      V čase baj voko 10:22 dovalil reprezentant Suomi s číslem 5 Topi Anjala. Čtyři závodníci před ním neměli s kontrolou 35, na kterou jsem měl ze vzdálenosti asi osmdesát metrů výtečný výhled, moc práce a ani Topi nevypadal, že to bude problém. Pro úplnost dodám, že šlo o jižní skalní srázek v kopci s údolíčky na kraji takového světlezeleného hustníčku, který v době mapování byl bez listí, tudíž naprosto průběžný a Mišo Borodaev jej v mapě nezachytil.
      Milý Topi nenabíhal kontrolu přímo jako ti nejlepší, ale stylem známým nám béčkařům, tedy "naběhnu do kolečka a najdu ji". Bohužel pro něj jsem lampion vynášel právě já, takže kontrola se láskyplně tulila k západní patě skalky a ztěžovala dohledávku. Topi kontrolu netrefil a zůstal stát kousek nad ní. Zatočil mapou, rozhlédl se a pokračoval dál směrem ke mě asi v domění, že sedím na kontrole. Když zjistil svůj omyl, opět zatočil mapou, pak ještě jednou, rozhlédl se a šel se podívat někam mimo můj dohled. Po chvíli byl zpět a zkusil to samé na druhé straně od kontroly. Srázky neviděl. Mezitím proběhl Japonec a Švéd, oba bez problémů našli, vyběhli svah nahoru a zmizeli mi z dohledu.
      Topi se po chvíli vrátil celý nervózní, asi i sprostý, ale nerozumím finsky, zastavil se na severním srázku asi 10 metrů od kontroly a úpěnlivě se hledal. Najednou se zdálo, že se našel, protože konečně (a značně nejistě) vyrazil směrem ke své kontrole. Už teď ztrácel tak pět minut. Asi měl dnes ale skutečně špatný den, protože se postavil sice pod správný srázek, ale na jeho druhý konec, odkud byla kontrola vzdálena asi jen tři metry, ale vidět nebyla. Topi nenašel. Vydal se k hornímu srázku zpět ve svých stopách, vrhl na mě poslední zoufalý pohled, vzdal hledání a pokračoval na další kontrolu. Poprvé jsem viděl disknout závodníka v přímém přenosu a i když mi ho bylo trochu líto, nikdo mi už teď nevymluví, že orienťák není divácky atraktivní sport! No jinak middle byla skutečně náročná, jen ti, co se dokázali po celou dobu koncentrovat na mapu a nedělat zbytečné chyby, vyhrávali.
      Další kategorií byl sprint v Košicích. Mapa Dolní brána zachytila prostor starého města s mnoha průchody a úzkými uličkami, reprezentační Hlavní ulice a přilehlého parku. Mapový klíč byl pro mě trochu záhadou, byla to taková pěkná kombinace ISOM a ISSOM, chybělo barevné odlišení chodníků a cest pro auta, naopak pěšinky v parku byly černé. Tratě pak byly spíše rychlé, než orientačně náročné, ale to od sprintu ani moc nikdo nechce, nechyběly atraktivní kontroly, jako třeba mostík spojující břehy zpívající fontány. Lidé z toho měli atrakci, většina o orienťáku slyšela poprvé v životě. Tady se vyskytl jediný viditelnější problém celého mistrovství, když v průběhu závodu vypadl proud, který napájel tribunu s komentátory, výpočetní centrum a hlavně ventilátor oblouku, který se začal vypouštět a téměř zablokoval doběh. Naštěstí se porucha odstranila a závody mohly probíhat dál. Bylo ale třeba opravit výsledky, které se od výpadku nezapočítávaly z čidla na cílové čáře, ale až z cílové krabičky, což u některých závodníků dělalo i desítky sekund.
      Po mistrovství následovala možnost pro závodníky doprovodné GPS zazávodit si zřejmě poprvé a zároveň i naposledy na této mapě. Já jsem si to nemohl nechat ujít a jako předposlední závodník vyrazil na trať, abych spokojený o necelých 18 minut později dorazil do cíle.
      Posledním mistrovským kláním byly štafety na Sorošce. V prostoru závodu bylo závrtů poskrovnu, zato byl více zarostlý a ne tak přehledný jako Plešivecká planina. Opět jsem hlídal kontroly a tentokrát jsem si sebou vzal foťák. Ovšem seděl jsem na jednoduché kontrole, sice farstované, takže občas někdo doběhl, byl sprostý (napříklat 1.úsek CZE ženy...) a zkusil štěstí o závrt vedle, ale jinak se nic tak zábavného jako v Herľanoch nekonalo. Dramatický byl prý doběh, když se o druhé místo v mužích rvaly tři štafety. Stříbro nakonec urvali SVK (a komentátor Davo si mohl hlasivky ukřičet), o vteřinu před NOR a čtyři před CZE.
      No a po slavnostním ukončení následoval banket. A neměl chybu, všichni se bavili, mnohé týmy překvapily originálními převleky, po večeři formou švédských stolů se většina pěkně sťala, ale nikdo nedělal bordel větší, než je při takové akci normální... prostě ráno to uklízečky setřely, sklo a kelímky odnesly a bylo to OK. Tak příště v Estonsku!
     

Leštínský Tomáš (TKE7801)